Zkoumání podstaty estetických prožitků v díle francouzského modernisty Hledání ztraceného času Marcela Prousta představuje už sto let výzvu nejen pro badatele, ale především pro čtenáře, kterým je jeho extrémní rozsah často nezdolatelnou překážkou. Stejně jako jiní modernističtí spisovatelé (T. Mann, V. Woolfová, R. Musil) i Proust ve svém románu totiž zkoumá odlišné pojetí lidské zkušenosti než jeho předchůdci. Tyto skutečnosti upoutávají jeho pozornost a kradou jeho vědomí, které se nechává unášet hledáním podstaty prožívané reality. Václav Maxmilián analyzuje Proustovo vrcholné dílo s ohledem na otázky obecné estetiky. Předmětem autorova zájmu jsou především ona zastavení a prožitky, kdy se vypravěč snaží nahlédnout svou životní zkušenost v reflexi estetických vjemů. Kniha si klade za cíl nejen pomoci čtenáři seznámit se s Proustovým rozsáhlým a komplikovaným románem, ale také posloužit jako úvod do estetiky coby obecné teorie vnímání.

Kolektivní monografie Růže je rosa e rose est růže, věnovaná významnému romanistovi a překladateli Jiřímu Pelánovi, je soustředěna k tématu překladu jako stěžejního kulturního fenoménu. Narážka na proslulý verš Gertrudy Steinové v názvu knihy odkazuje na hlavní jazyková pole bádání a překladů Jiřího Pelána. Jubilejní pocta této mimořádné osobnosti evropského formátu, oceněné význačnými cenami v České republice, ve Francii a v Itálii, byla výchozím impulsem ke spolupráci pětadvaceti filologů působících na Akademii věd České republiky a pěti českých a třech zahraničních univerzitách. Mezioborový záběr odborníků na literatury různých evropských zemí, na filosofii i na lingvistiku a propojení zahraničních literatur a literatury české dává knize komparativní rozměr. Monografie se skládá ze tří částí, Překlad, Převod a Interpretace, a struktura kapitol postupuje od kritiky překladu a případových studií v první části, přes šířeji pojatý význam překladu v dějinách kulturní recepce v prostředním oddílu, po nejobecnější rovinu hermeneutického významu překladu, resp. převodu coby kulturního transferu. Ten je v závěrečné části nahlížen prismatem kontextualizace a výkladu textů či zájmem o adaptaci literárních topoi, a otevírá tak i metodologické otázky literárněhistorického výzkumu. Časově vytvářejí jednotlivá témata dlouhý oblouk, jenž se pne od pozdní antiky, přes středověk, Danta, renesanci, klasicismus, devatenácté století až po století jednadvacáté. Tento široký historický záběr podtrhuje nesporný význam literárního překladu jako nástroje dialogu mezi epochami, jazyky a kulturami s poukazem na jeho dynamickou roli prostředkující duchovní obnovu v evropské dimenzi.

Posztmodern írónak tekinthetjük Esterházyt? Magyar Miklós kötete erre a máig vitatott kérdésre keres lehetséges válaszokat. Következésképpen nem lehet és nem is kíván a téma minden kétségen felüli lezárása lenni. Sokkal inkább - összhangban azzal, ahogyan Esterházy maga is elhatárolódik alkotóművészetet merev kategorizálásától - olyan értelmezési módozatokat kínál, amelyeken keresztül az írói munkásság annak árnyaltságában, rétegzettségében tárulhat elénk. Az egyes fejezetek az intertextualitás, a humor, a sajátos olvasási lehetőségek, a nyelv egyszerre mesteri és játékos birtokba vételének kérdéseit tematizálják, miközben külön-külön és együttesen is közelebb vihetnek bennünket ahhoz, ki is az az Én. Én. Én. Én. Esterházy. "Pinta szerepként mondta: - Ezek a nők! Örömükben el-eltörik a mécses. Hát igen: napfény, patak, a sok kedves háziállat. Nagy a kísértés. - A természet öle - dörmögtem. - Öl - mondta fölösen valamelyikőnk. Fancsikó vészjóslóan forgatta el egymásion két kis virágkezét. - Megkértek, hogy holnap reggel 8-ig lennénk ha szívesek elhordani az irhánkat. - Hát hordjuk el - vonta meg a vállát Pinta, és alamuszin meglökte az asztalt. (Mit remélt?)"

Předkládaná monografie představuje síť textů směřujících od pojetí ruské literatury v dílech dvou zakladatelů slavistiky, zejména literárněhistorické, přes Karamzinovo budování novoruské literatury k podílu cizinců na utváření ruského písemnictví klasického i moderního, jež se týkají jak koryfejů ruské klasiky, jako jsou A. S. Gribojedov, F. M. Dostojevskij, M. Gorkij nebo i dlouho pozapomínaný N. S. Leskov, tak českých pohledů na novější literaturu druhé poloviny 20. století (V. Rasputin, J. Vodolazkin) nebo na působení Rusů či obecněji východních Slovanů v meziválečném Československu (Alfred Bem, Valerij Vilinskij, syn smluvního profesora Masarykovy univerzity Sergije Vilinského) a průhledů na dobu, jež byla ne zcela přesně nazvána obdobím stagnace (period zastoja), neboť i tu se objevovaly zajímavé diskuse s hodnotovými posuny, které často měly na další ruský vývoj klíčový vliv. A potom specifikum české literárněvědné rusistiky (Malá reflexe Jaroslav Burian), včetně Wollmanovy polemiky s Poláky o panslavismu, což v českém případě bývá často a nesprávně spojováno jen s Janem Kollárem. A poté problém terminologie aplikovaný právě na ruskou literaturu a pojednání o univerzalitě ruské literatury a také literární vědy ve spojitostí s její českou recepcí v 19.21. století, včetně různých kontroverzí, jež svazek uzavírá. Jestliže se česko-ruské vztahy dnes znovu dostávají do epicentra pozornosti a jde většinou o věci žhavě aktuální a politické povahy, jež nejsou dostatečně rozkryty a poznány mělo by to být i skromnou výzvou pro českou rusistiku k hlubinnému zkoumání tzv. ruského fenoménu obecně v srovnávacích souvislostech a dalších průnicích genologických, tematologických, ideologických, sociologických, antropologických a filozofických, tedy rámcově areálových. A také by mělo vést k poznání minulosti, jež může být využito i v pohledech na současnost a jež by mělo trvalejší charakter než dojmové a emocionálně laděné exkurzy. Berme tento svazek jako pokus přispět, byť jen malou měrou, k takovému pohledu a poznání.

V roce 1977, po dvaceti letech od vydání Ginsbergovy přelomové básně Kvílení a Kerouacova kultovního románu Na cestě, se Allen Ginsberg rozhodl vyučovat kurs věnovaný literárním dějinám beatnické generace. Ginsberg znal všechny zásadní postavy beatnického hnutí osobně a sám výrazně ovlivnil veřejné mínění ohledně beatnických básníků a spisovatelů; těžko by se našel komentátor či historik, který by dokázal hovořit o počátcích i vývoji beatnické scény se srovnatelnou zasvěceností. Rozumí se samo sebou, že přednášky v podání této legendární osobnosti byly okořeněné necenzurovanými postřehy a k akademické suchopárnosti měly daleko. V knize Nejlepší hlavy mé generace Ginsberg vychází především z vlastní zkušenosti, popisuje svá první setkání s Kerouacem, Burroughsem i dalšími členy beat generation a nabízí vskutku neotřelý, kritický a přitom nesmírně živý pohled na jedno z nejvýznamnějších literárních hnutí dvacátého století.

Slovník predstavuje ruskú literatúru od najstarších čias do začiatku 21. storočia.

Cílem knihy je s hermeneutickou pokorou zkoumat Komenského vidění věcí lidských, a to v kontextu emendačním. Autoři chctějí ohledat možnosti a meze Komenského nápravného projektu. Badatelské otázky, které si v této knize kladou, jsou následující: Nakolik je relevantní Komenského vize nápravy věcí lidských ve 21. století? Jsou koncepty Porady realistické, respektive do jaké míry jsou realistické, tj. univerzálně platné a uplatnitelné pro lidstvo? Nebo byl Komenského projekt čirou utopií? Je možné problémy lidstva vůbec nějak napravit? Posunout kupředu? Vylepšit? Projekt přivedl ke společné práci třináct autorů, odborníků českých i zahraničních, kteří analyzují Komenského dílo ze tří perspektiv: historické, pedagogicko-psychologické a filosoficko-teologické. Historici si kladou tyto otázky: Jaké byly historické souvislosti vzniku Porady? Zdroje, vlivy? Co formovalo Komenského pojetí lidství a jeho nápravy? Pedagogové a psychologové analyzují edukační aspekt Porady. Jaké místo má Pampaedia v celkovém projektu nápravy? Jsou Komenského edukační plány realistické nebo utopické? Filosofové a teologové zkoumají myšlenkové či ideové pozadí Porady ptají se, z jakých filosofických, antropologických, teologických aj. východisek vyplývá Komenského emendační vize. Čtenáři se tak dostává do ruky text, který jedinečným způsobem nahlíží šíři Komenského zápasu o lidskost.

Otevřít knížku a začít číst ještě neznamená, že se setkáváme s hodnověrnou podobou textu, jehož název se stkví na obálce a titulním listu dané knihy. Co způsobuje, že často čteme něco odvozeného, nespolehlivého, ba zavádějícího, a nevíme o tom? Michael Špirit ve své práci ukazuje, že v cestě mezi čtenářem a důvěryhodným zněním slovesného díla stojí mnoho nečekaných překážek. Tou hlavní z nich je obecně rozšířený dojem, že literární text jednou vznikl, nějak tu prostě je a stačí ho jen konzumovat. Předkládaná monografie však ukazuje, že příprava textu k takové spotřebě je proces obdobně náročný jako umělecké restaurátorství nebo digitalizace filmových děl. Látkou Špiritova výzkumu jsou vydavatelské projekty posledních tří dekád, jejichž výběr Karel Poláček, F. X. Šalda, Petr Rezek, Bohumil Hrabal, Vítězslav Nezval, T. G. Masaryk, Jaroslav Seifert, Milan Kundera, Jiří Němec mapuje vybrané důležité ediční počiny naší přítomnosti. Výklad, jehož páteř tvoří osudy Spisů Josefa Škvoreckého, může současně sloužit i jako příručka provázející jednotlivými etapami ediční přípravy knihy. Špirit se zabývá různými vydavatelskými postupy, jednou klade důraz na popis editorových záměrů, jindy dominuje jejich kritická analýza. Do přehledových partií prolínají problémy teoretické, autor kromě důkladného rozboru předkládá vlastní řešení dílčích problémů, textologická analýza někde plynule přichází v interpretaci daného textu či nějakého jeho aspektu. Čtenář může sledovat, jak si Špirit v těchto těsných vazbách vytváří svůj odborný koncept textologie.

Jonathan Culler (* 1944) patří k nejvýznamnějším literárním teoretikům a jeho Krátký úvod do literární teorie (česky 2002, 2015) se těší trvalé oblibě v USA i u nás. Teorie lyriky si klade za cíl přistoupit k oblasti lyrické poezie pružně a nedogmaticky, přitom ale s vědomím bohatých vnitřních vazeb tradice básnického psaní, poslechu a čtení, které se osvědčují v autorské i čtenářské zkušenosti, a tím ustavují jednotu žánru. Oproti hermeneutické otázce po smyslu básnického textu Culler zdůrazňuje to, o co báseň jazykově usiluje a čeho svou výpovědí dosahuje: v centru zájmu se tak ocitá například oslovování, chvála a hana či rytmus a rituál. Culler využívá teoretických podnětů, jež nachází například v díle G. W. F. Hegela, T. W. Adorna či fenomenologicky zaměřené K. Hamburgerové, ale současně svou úvahu vždy odvíjí od konkrétních příkladů a dbá na to, aby kniha mohla sloužit i jako učební úvod.

Az Osiris Nyelvtan a magyar nyelv rendszerét a legkorszerűbb funkcionális nyelvészet elméleti keretében és módszertanával mutatja be, a nyelvtant a magyar anyanyelvűek közösségéhez, nyelvi kommunikációjához és kultúrájához közel hozva. A Nyelvtan fő leíró fejezete a nyelvtani bevezető után a hangtan, a jelentéstan, az alaktan, a mondattan és a pragmatika. Ezeket a fő területeket a Nyelvtan szorosan egymásra vonatkoztatva, rendszer és használat egységében, hálózatosan tárgyalja, a beszélő emberek tudásának, kommunikációs szándékainak, nyelvi tevékenységeinek megfelelően. A Nyelvtan fontos elve a prototipikus és lényegi rendszerelemek részletező bemutatása, a szerkezet és a működés egységben történő tárgyalása, élőnyelvi adatok alkalmazásával, érthetőségre törekvő, magyarázó stílusban. Az Osiris Nyelvtan a magyar nyelv funkcionális kognitív alapú, teljességre törekvő leírását adja.

Autorka, literárna vedkyňa, ponúka svoje čítanie a reflexiu textov vybraných autorov formou fiktívnych rozhovorov, hoci s viacerými sa pozná osobne. Básnikov, prozaikov či literárnych vedcov necháva odpovedať na svoje otázky ich vlastnými textami a cez ne odkrýva ich myšlienkový svet. Ponúka netradičné stretnutia s A. P. Čechovom, Albínom Baginom, Ľudmilou Groeblovou, Sándorom Máraiom, Františkom Andraščíkom, Jurajom Andričíkom, Mariánom Andričíkom, Dušanom Šimkom, Milanom Zelinkom, Petrom Juščákom, Miroslavom Halásom, Mariánom Milčákom a Jurajom Briškárom.

Proč jsou Andersenovy pohádky tak znepokojivé? Měsíc před smrtí si Andersen poznamenal: „Žádný sochař mě nezná, neviděl mě číst, neví, že děti nemám za zády, na klíně ani na koleni; že mé pohádky jsou stejně tak pro starší publikum jako pro děti. Že naivní jsou mé pohádky jen zčásti, že jejich solí je humor.“ Humor tu opravdu najdeme, jenže jak známo, sůl dokáže být pěkně štiplavá. První česká monografie o Andersenových pohádkách se zaměřuje právě na jejich dospělou rovinu, vznikla totiž z potřeby přiblížit českému čtenáři rafinovanost těchto známých pohádek a přemístit je alespoň v myslích čtenářů z polic dětské knihovničky mezi četbu pro dospělé. Tam by směle snesly srovnání s dílem Andersenova krajana a dalšího slavného představitele zlatého věku dánské literatury Sorena Kierkegaarda. V trpce zábavné kapitole o českých překladech Andersenových pohádek se čtenář navíc obeznámí s vydařenými i vysloveně obskurními českými verzemi slavných příběhů.

Slovenskej i medzinárodnej kultúrnej a vedeckej verejnosti predkladáme kandidátsku dizertačnú prácu zosnulého slovenského jazykovedca Izidora Kotuliča (Sedlice, okr. Prešov, 5.1. 1927 - Pezinok 15.1. 2012). Historické hláskoslovie a tvaroslovie východoslovenských nárečí z r. 1957. Ide o prvé knižné vydanie diela, ktoré bádatelia poznajú takmer výlučne z početných bibliografických odkazov vo významnej monografii prof. Eugena Paulinyho, Kotuličovho učiteľa a školiteľa, Fonologický vývin slovenčiny (1963) a prostredníctvom nej sekundárne aj z ďalších prác, no málokto mal vôbec príležitosť skutočne sa zoznámiť s autorovými vedeckými úvahami a náhľadmi. Príčinou je skutočnosť, že dizertácia - ako sme s nemilým prekvapením zistili v začiatkoch práce na príprave jej knižného vydania - sa z dnes už neznámych príčin nenachádza vo fondoch žiadnej verejnej ani akademickej knižnice na Slovensku, v dôsledku čoho je digitalizácia a vydanie boli možné výlučne vďaka láskavému porozumeniu a ústretovosti pozostalej rodiny, ktorá poskytla jeden z troch súkromných exemplárov dizertácie (nie je vylúčené, že dnes už jediných zachovaných na Slovensku).

V publikácii šestnásť lingvistov slavistickej orientácie zo slovanských krajín, z Nemecka, Rakúska a USA prináša najnovšie výsledky z výskumu kodifikácii slovanských spisovných jazykov alebo pertraktuje už známe poznatky z tejto oblasti z iného uhla. V monotematickom zborníku Historický a sociologický kontext kodifiácií slovanských spisovných jazykov nájde čitateľ analýzy týchto slovanských jazykov: slovenčina, čeština, poľština, lužická srbčina, bulharčina, srbčina, macedónčina, ruština, bieloruština a ukrajinčina. Zborník je určený predovšetkým študentom slavistiky, lingvistom ale aj širšiemu okruhu záujemcov.

Kolektivní odborná monografie obsahuje příspěvky jednadvaceti autorů k reflexi fantastického vyjádření v literární a divadelní tvorbě. Pět tematických oddílů (O utopičnosti v literatuře, Sdílení příběhu, světa a jazyka, Ke kořenům nejen české fantastiky, Kreativita a fantastičnost - příběhy nejen pro děti, Středoevropská postmoderna) představuje možnosti zkoumání fenoménu fantastična z hlediska literární teorie a historie, divadelní a kognitivní vědy, filozofie a komparatistiky. Široké pojetí fantastična uplatněné v knize umožnilo zaměřit se na žánrové i nežánrové podoby fantastiky, a přispět tak k překlenutí do značné míry umělé hranice mezi nimi.

Výbor textů především meziválečné provenience české humanitní vědy byl uspořádán tak, aby čtenářům přiblížil postupné pronikání strukturalismu do českého historického myšlení. Antologie je tvořena výňatky z rozsáhlejších publikací i kratších studií J. Slavíka, I. A. Bláhy, J. L. Fischera, J. Mukařovského, Z. Kalisty a F. Kutnara, jejichž výklady historických skutečností nesou přinejmenším stopy strukturalistických inspirací, a to počínaje nepatrnými podněty až po zřetelné strukturalistické formulace. Je opatřena úvodní teoretickou studií, v níž autorka vysvětluje způsoby, jakými byl strukturální výkladový princip historickým myšlením a historickou vědou absorbován, a ukazuje důsledky tohoto interpretačního přístupu pro výklad historických skutečností.

Kniha Autorské tváře v knižních zrcadlech. Obrazy autorů současné české literatury v kulturním transferu se zaměřuje na nezanedbatelný fenomén současného literárního a mediálního provozu, jakým je obraz autora. Text si klade otázky po způsobech konstituování tohoto fenoménu, a to i v souvislosti s kulturním prostorem, v němž se utváří. Obraz autora má na jedné straně vliv na přijetí autorského textu čtenářem a na straně druhé je vytvářen recenzním přijetím a mediálním děním kolem autorské osobnosti. Kniha obsahuje případové studie, v nichž jsou rozpracovány čtyři rozdílné autorské typy současné české literatury: Jáchym Topol, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš a Miloš Urban. Autorka podrobuje analýze jejich recenzní přijetí a mediální diskurs po dílející se na tvorbě jejich autorské tváře. Součástí těchto studií je i srovnání s výraznými rysy recepce v německém jazykovém a kulturním prostoru.

"A Mindentudás zsebkönyvek sorozat legújabb tagja közel 600 frazális igét, vagyis az igéhez kapcsolódó elöljárószók és határozószók hatására gyakran módosult vagy egészen új jelentéssel bíró állandósult szókapcsolatot tartalmaz. Minden szócikkhez adunk angol nyelvű magyarázatot és magyar megfelelőt. A könnyebb megértés és jobb rögzülés érdekében szemléletes példamondatba foglaljuk az igés szerkezeteket; segítségként ezek magyar fordítása is megtalálható a kötetben. A gyűjtemény végén tesztfeladatok és magyarról angolra fordítandó példamondatok szerepelnek megoldási kulccsal együtt, így a könyv eredményesen használható önálló tanuláshoz, gyakorláshoz is." (a Kiadó)

Prvé literárnohistorické dielo o vývine slovenskej literatúry pre deti mládež od osvietenských počiatkov do polovice 60. rokov 20. storočia. Druhé vydanie autor rozšíril o nové pramenné literárnovedné výskumy v najstaršom období, keď vznikali prvé "knižečky" pre deti. V publikácii nejde len o chronologické zoraďovanie faktov, ale aj o výklad jednotlivých literárnych javov.

V rokoch 1992-1993 uverejňovali Slovenské pohľady rubriku Alfabet. Princíp rubriky bol prostý - autor napíše text o slovách, ktoré sa začínajú tým istým začiatočným písmenom ako jeho meno. Rubrika sa stretla s veľkým záujmom autorov i čitateľov. V ročníku 1992 do nej prispelo týchto dvanásť autorov: Milan Adamčiak, Peter Breiner, Jana Cviková, Dušan Dušek, Zdeněk Eis, Rudolf Fila, Vladimír Godár, Stanislava Chrobáková, Tibor Ičo, Ján Johanides, Viliam Klimáček. V nedokončenom ročníku 1993 (Slovenské pohľady vydávané AOSS vychádzali do apríla 1993) to boli autori: Ivan Laučík, Valér Mikula, Dušan Nágel, Igor Otčenáš. Zostava autorov, ktorí pred dvadsiatimi rokmi uverejnili svoje texty (v širokom žánrovom rozpätí - od esejí po slovesné experimenty), ponúka veľmi zaujímavý a inšpiratívny obraz o kreativite slovenských spisovateľov (a čiastočne aj výtvarníkov). Vypláca sa teda začať od abecedy. A ba! - potvrdil by každý abecedár, veď je to ustálené, nemenné, držiace výstrelky chaosu pevne na uzde.

Posztmodern írónak tekinthetjük Esterházyt? Magyar Miklós kötete erre a máig vitatott kérdésre keres lehetséges válaszokat. Következésképpen nem lehet és nem is kíván a téma minden kétségen felüli lezárása lenni. Sokkal inkább – összhangban azzal, ahogyan Esterházy maga is elhatárolódik alkotóművészete merev kategorizálásától – olyan értelmezési módozatokat kínál, amelyek révén az írói munkásság annak árnyaltságában, rétegzettségében tárulhat elénk. Az egyes fejezetek az intertextualitás, a humor, a sajátos olvasási lehetőségek, a nyelv egyszerre mesteri és játékos birtokba vételének kérdéseit tematizálják, miközben külön-külön és együttesen is közelebb vihetnek bennünket ahhoz, ki is az az Én. Én. Én. Én. Esterházy Péter.

Amikor azt mondjuk, „nem értem ezt a verset”, akkor ezt többnyire úgy értjük: „nem értem, hogy a szerző mit akar velem (ezen a szövegen keresztül)”. Nos, bizonyos határesetektől eltekintve, mint a mozgalmi vagy alkalmi költészet, amely a kortárs versben ritkaságnak mondható, többnyire: semmit. A vers komplex rendszer, jelölő és nem jelölő elemek bonyolult viszonylatainak kódja, melyet a szerző legsajátabb, sokszor önmaga számára is rejtélynek bizonyuló énje hozott létre, elsődleges szándékok nélkül. Vers? Kérdéseim nyomán, tekintetem előtt változik a megérinthető felület. Titokzatos zóna, melynek minden törvénye éppen elmozdulóban, folyamatos átrendeződés. Hát nem érdekes? Akkor miért ne olvassuk így?

A szellemidézés mindig izgalmakkal és meglepetésekkel teli művelet, s különösen az, ha irodalmunk közelmúltjának nagyjai jelennek meg előttünk. A szerző édesapja a hatvanas években indult legendás folyóirat, az Új Írás alapító szerkesztője volt, s a gyerekkor emlékei nyomán megelevenedik a lap  „törzsasztalának” kedves, bohém élete, találkozhatunk Illyés Gyulával, Nagy Lászlóval, Juhász Ferenccel, Veres Péterrel, Tamási Áronnal, Zelk Zoltánnal, Tersánszky Józsi Jenővel, Berda Józseffel, Moldova Györggyel… A későbbi, hetvenes-nyolcvanas évekből pedig felbukkan Pilinszky János, Nemes Nagy Ágnes, Karinthy Ferenc legendás alakja is.

Ako súvisí králik s Karolom Veľkým? Čo má Dunčo s Dunajom a Elvis Presley s punkom? Prečo sú nanuk a pexeso výsostne československé slová? Čo majú larva a babôčka spoločné s mytologickými bytosťami? Pátranie po pôvode slov vás môže zaviesť na mnohé nečakané miesta aj do rôznych zákutí dejín. V knihe Etymológia záhadná aj zábavná sa napríklad dozviete, že huncút bola kedysi mimoriadne vulgárna nadávka alebo že šumafuk a kuš sú výpožičky z francúzštiny. Pátranie po prvotnom význame slov nám ukáže, prečo je pedagóg otrok a trieda stádo oviec, a často narazíme na bizarné súvislosti, ako napríklad, že provokácia bola kedysi výhradne mužskou záležitosťou. Odhalíte veľa slov vypožičaných z gréčtiny a latinčiny, ale aj z mnohých iných prekvapivých jazykov. Etymológia je nielen fascinujúca, ale aj poučná, pretože odkrýva historické súvislosti a to, ako sa s meniacim sa svetom mení aj náš jazyk. A často je to nielen poučné, ale aj úsmevné.

Kniha přináší komplexní rozbor slabikování češtiny. Obecná část jednak podává co nejaktuálnější a nejpodrobnější přehled poznatků o slabice, její podstatě, roli a postavení v jazyce, jednak obdobným způsobem pojednává o problematice slabikování. Autoři následně nabízejí vlastní pohled na určení slabičné hranice, jenž je sice aplikován na češtinu, ale díky jeho obecnosti ho lze užít i v dalších jazycích. Provedené experimenty a fonotaktické analýzy zkoumají slabičné hranice v rámci čtyř základních aspektů zvukové stránky jazyka – z hlediska artikulace, akustiky, percepce i fonologie. Na základě získaných poznatků autoři v závěrečné části stanovují foneticky i fonologicky informovaný model slabikování zahrnující jednak preferenční, jednak kategoriální pravidla pro určování slabičných hranic v češtině.

Romanopisec, scenárista a dramatik, laureát Pulitzerovy ceny Cormac McCarthy patří bezesporu k nejvýznamnějším americkým autorům současnosti. Monografie Svět v hrsti prachu si klade za cíl představit některé stěžejní zahraniční interpretace McCarthyho tvorby a současně analyzovat jeho románová díla ve světle vybraných filozofických a náboženských koncepcí, jako je kupříkladu křesťanská mystika, negativní teologie, učení Jakuba Böhma, dynamický vztah násilí a posvátna, motiv obětního beránka či eschatologická symbolika. Zdůrazňuje přitom jedinečnou rozmanitost a promyšlenou mnohoznačnost McCarthyho autorského stylu spolu s jeho četnými mytologickými a metafyzickými přesahy. Látka je pojednána takovým způsobem, aby poskytla přitažlivé a provokativní myšlenkové podněty laickému čtenáři i odborné veřejnosti.

Vojtech Mihálik sa v roku 1946 zúčastnil so zbierkou Ruža literárneho súbehu nakladateľstva Tranoscius a umiestnil sa na druhom mieste za zbierkou Júliusa Lenka Hviezdy ukrutnice a pred Belou Dunajskou, ktorá bola autorkou zbierky Aku ju nevidite. Kým zbierky Lenka a Dunajskej čoskoro dostali knižné podoby, na Mihálikovu zbierku zrejme aj z dôvodu následného vydania jeho debutovej zbierky Anjeli (1947) sa zabudlo. V istom zmysle dielo vstúpilo do literárnej komunikácie už tým, že sa oficiálne zúčastnilo súbehu a čítali ho porotcovia. Nebolo však verejne publikované. Nie sú výslovné dôkazy o tom, či knihy Júliusa Lenka a Bely Dunajskej sú totožné s tými, ktoré boli v súbehu ocenené, no predsa len boli pod týmto názvom, zakladajúcim určitú totožnosť, v nejakej podobe zverejnené. O Mihálikovej Ruži máme však len kusé správy, informujúce o jeho umiestnení. Jediný zachovaný dokument, ktorý priamo odkazuje na podobu zbierky Ruža, je zoznam jej básní z Mihálikovej pozostalosti. Na základe neho sa dá podoba zbierky s istými rizikami zrekonštruovať. Prítomná práca je pokusom aspoň takouto rekonštrukciou text sprístupniť.

Literárněhistorická práce rusistky Miluše Zadražilové (19372012) je výsledkem jejího celoživotního profesního i osobního zájmu o epochu, již nejčastěji charakterizovala slovy nervní či exaltovaná. Jedná se o přelom 19. a 20. století, který byl v Rusku prožíván v apokalyptickém očekávání konce jakožto počátku nové éry. Autorka toto zlomové období nejen kulturních dějin čtenářům zpřítomňuje především prostřednictvím literatury, avšak přihlíží i k dalším uměleckým druhům divadlu, výtvarnému umění, hudbě nebo tanci. Dějiny totiž chápe jako sumu vzájemně se prostupujících textů a pouze nezbytnost utřídit bohatý materiál ji nutí sledovat jednotlivé proudy samostatně. Ve svém výkladu se soustřeďuje zejména na tvorbu zástupců pozdního realismu, moderny a avantgardy, a přes jejich původně deklarovanou protichůdnost pátrá po skrytých spojitostech. Detailně rekonstruuje dobový kontext, který také konfrontuje s pozdější, současnou recepcí i výzkumem. A tak monografie psaná na přelomu 20. a 21 století přináší též naléhavou a neskrývaně subjektivní výpověď o autorčině vlastní době.

Pojmy čas (vyprávění), postava a román neumožňují intelektuálnímu čtenáři ani badateli rychlé a efektní polapení. Rodí se totiž ze složité syntézy — sdílená zkušenost s lidmi, časem a narací se zde vetkává do pojmového myšlení a řeči, celému procesu přitom vládne jen svobodný zákon literatury. Monografie Čas, postavy, román podniká do prostoru této syntézy jedinečnou výpravu. Využívá při tom hermeneutické modely převzaté z Ricśurova Času a vyprávění, ale též výsledky kognitivní naratologie. Výsledkem je neotřelé nasvícení (možností) románové teorie a interpretace.