Kdo tajemným fantomem, píšícím na novou fasádu nápis A.C.A.B.? Kam starý Pecháček odváží mrtvá zvířata? A najde Mikuláš vysněný poklad? Sbírka příběhů od Ivana Galambici, autora úspěšného humoristického blogu a knižního bestselleru Zážitky rozvedeného muže.

Kniha je fotograficky a literárně věnována Novohradským horám, jejich krajině a lidem. Je v ní deset příběhů - Mašlové víly, Kulíšek a lokomotiva, Mlýn na Pohoří, Muzeum v kufru, Štědrý večer v Mordovce, Pendlovky, Hospodář na Klepné, Zeměměřeč Ká, Štěstí za korunu sedmdesát a Cetvinské leporelo. Součástí Zeměměřiče Ká a Cetvinského leporela je několik desítek reálných příběhů minulých sedmdesáti let. V knize je dvacet pět veršů. Texty ke knize vznikaly čtyřicet let, fotografie přes patnáct let, do knihy jsou vybrány ze sta tisíc snímků.

Babička Boženy Němcové, s podtitulem Obrazy z venkovského života, patří mezi základní díla naší literatury. Vydaná byla poprvé roku 1855 a Němcová v ní kromě vlastních vzpomínek na dětství v Ratibořickém údolí využila také své znalosti lidových tradic a zvyků. Autorka napsala Babičku ve velmi těžkém období svého života, po smrti syna Hynka. Poetické obrazy Ratibořického údolí a Proškovic domácnosti byly pro ni útěchou a potěšením, a na čtenáře tak působí podobně. Snad i proto se Babička stala druhou nejoblíbenější knihou ve čtenářské anketě „Kniha mého srdce“. Na Staré bělidlo přijíždí za svou dcerou a její rodinou babička, která se svou moudrostí a laskavostí stává uznávanou i obdivovanou osobou všech lidí kolem. Babičce postupně začnou naslouchat i lidé ze zámku, včetně samotné kněžny Zaháňské. Němcová kolem babičky, žijící v harmonii s přírodou i s lidmi, vytvořila poklidné vyprávění s řadou „obrazů“, zachycujících ve zidealizované podobě venkovský život během plynutí roku. Přesto i ten má své dramatické příběhy, jako je smutný osud bláznivé Viktorky, nešťastně zamilované a z tragické lásky pomatené. Vyprávění plyne klidně a volně, v opakujícím se rytmu života na vsi. Snad proto je dodnes knihou, k níž se čtenáři vrací pro dojemné líčení klidného světa autorčina dětství, kde si lidé pomáhají, rodiny drží pospolu a naslouchají moudrosti starých lidí.

elé vyprávění se v časových saltech vrací k příčině: v dobách komunistické diktatury uznávaný spisovatel vyzradil ke konci války při mučení v nacistické káznici ve Straubingu své přátele, z nichž mnozí byli popraveni a několik jich přežilo. Po roce 1948 se po krátké emigraci vrací zpět do Československa, kde ho zakrátko STB zatýká a vydírá jeho minulostí. Spisovatel přistupuje na spolupráci s tajnou policií, protože zná jen jediné oprávnění svého života: psát. Východiskem rozporu mezi svědomím a realitou je alkohol a pozvolný, otupělý pocit oddanosti a vděčnosti vládnoucímu režimu.

Romantika? Spíše ne. Komedie? Možná. Akce? Jak kdy. Zamyšlení? Vlastně ano. Mladý manželský pár, Nina a Tobias, zdědí polorozpadlý hotýlek na řeckém ostrově Korfu. Brzy zjistí, že ho obývají nevlastní sourozenci Niny. Rozhodnou se, že hotel společně znovu zprovozní, jenže ne každý s jejich plány souhlasí. Vše navíc zkomplikují rodiče, kteří se umí objevit v ten nejnevhodnější okamžik. Jak si Nina a Tobias poradí se sérií zapeklitých situací?

Ambiciózní žena se ocitá před těžkým rozhodnutím. Stojí takřka na nejvyšší příčce své kariéry, manžel však touží po dítěti. Jak situaci vyřešit? Biologické hodiny bijí na poplach. Ač nerada, na mateřství přistupuje a předpokládá, že s ním přijde i mateřská láska. Nic takového se však nestalo, kupředu ji žene budování životní dráhy. Rodičovských povinností se ujímá manžel, rostoucí dcerce však chybí matka. Čeká na ni, věří, že si pro ni maminka vyšetří čas. Život však s mladou rodinou nečekaně zamotá tak, že čtenáři knihy běhá mráz po zádech.

Hlavní hrdinka nové prózy Terezy Semotamové žije v nespokojeném vztahu v cizině; po nevyjasněné smrti partnera se vrací do rodné země, kde však nemá kde žít (ostatně ani neví jak), a tak vezme zavděk skříní, kterou její sestra hodlá vyhodit. Skříň umístí do vnitrobloku a nastěhuje se do ní. Bizarní východisko textu se postupně stává metaforou hledání prostoru na tomto světě, do nějž se projektuje vztah k rodině, mužům, kamarádům, k sobě samé. Jsme svědky hrdinčina boje o holou existenci; vypravěčka jej sice vytěsňuje, nakonec však není zbytí. Léto totiž končí a do skříně zatéká. Bezejmenná vypravěčka nás provádí svou životní krizí, do níž vyústil nedávno skončený trýznivý partnerský vztah. Její vyprávění však nezabředává do nějaké uvzdychané sebelítosti (jíž se podobný typ psaní tak často nedokáže vyhnout), a to především díky živosti jazyka, prodchnutého slangovými obraty, popkulturními narážkami, všemožnými hříčkami, do nějž se ovšem tu a tam vlamují i vyšší, abstraktnější polohy, zejména v reflexivních, až meditativních pasážích, které tvoří jakýsi refrén vypravěččina monologu. Před čtenářem se tak postupně skládá jakási tragikomická mozaika, v níž se odráží jedna etapa života mladé ženy, etapa plná nálezů a ztrát, strnulosti, ale také odhodlání žít jinak a touhy po lásce.

Když dojdete až na konec slepé ulice, máte dvě možnosti, přešlapovat na místě, anebo se vrátit. Třiatřicetiletá Eliška se rozhodla pro návrat. Zpátky na jižní Moravu. Do svého dětského pokoje. K rodičům. K sobě samé. Ke své podstatě. Protože doma jsou odpovědi.

Kája Wachtl byl obyčejný chlapec. Po seznámení s Otou zvaným Pinky se ale všechno změní. Oba dva pojí nejen kamarádství, ale i utajovaný příbuzenský vztah. Zvědavost, rodové tajemství a pocit křivdy dovedou Káju v pubertálním věku k přesvědčení, že život je hra vyvolených. Vytvoří vlastní hru s jasnými pravidly, která mu dává možnost rozhodovat o životě či smrti vybraných jedinců. On bude hráč, a ne řadová figurka. Překážky, které se mu staví do cesty, považuje za dílo dalšího hráče. Ke spokojenosti mu v pozdějším věku zbývá jediné, naplnit slib a hru dokončit. Přestože ho to bude stát život…

Patříte mezi ty, které vyhrály v loterii a na první dobrousi našly životního partnera, se kterým prožívajíspokojený a plnohodnotný partnerský život, anebojste vybíraly tak dlouho, až jste přebraly či si dokoncenevybraly vůbec?Kamilásky vyprávějí příběh dvou žen, jejichž povahy,způsob života i životní priority jsou diametrálněodlišné, přestože jejich náručí i srdcem prochází vestejném období jeden a tentýž muž aneb…Příběh muže, jenž udržuje dva paralelní vztahya miluje dvě ženy. Zatímco má potřebu ochraňovatkřehkou květinku před nástrahami života a náladamidespotického manžela, pomalu ale jistě se mu podkůži dostává žena zcela opačného vzezření i chápánísmyslu života, kterou kdysi bytostně miloval.Různé druhy vztahů, které,ač závratně krásné, nemusí býtv životě těmi vítěznými…

První vydání překladu spisovatelky a básnířky Věry Linhartové, který vznikl na přelomu let 1970/71. „K setkání s textem Giacomo Joyce pro mne došlo v pravou chvíli: na rozhraní dvou jazyků, na rozhraní dvou světů. [...] Jakkoli se to může zdát paradoxní, pro mne je zcela jisté, že práce na překladu Giacomo Joyce, který je pro mne na dlouhou dobu mou poslední prací v českém jazyce, mi současně umožňuje přechod k prvnímu francouzskému pokusu, kterým je text nazvaný Twor (GLM, 1974). Francouzština je mi od té chvíle, až na nepatrné výjimky a až do zcela posledních let, jediným a výlučným pracovním jazykem,“píše V. Linhartová v doslovu ke knize. Text Jamese Joyce (1882–1941) vyšel poprvé v roce 1968 ve frankfurtském nakladatelství Suhrkamp. Podle autorova rukopisu jej připravil k vydání Richard Ellmann. Ellmannovo vydání je posmrtnou publikací autorem samým nezveřejněného díla. Rukopis přepsaný do podoby školního sešitu nemá název ani nenese jméno autora. Nadpis Giacomo Joyce na přebalu je připsán cizí rukou. Podle Ellmanna vznikl úplný záznam, nejspíš s použitím starších poznámek, asi v létě 1914 v Terstu, kde Joyce pobýval v letech 1904–1915 a živil se hodinami angličtiny v jazykové škole i v zámožných terstských rodinách. Jak autorka překladu a doslovu dále uvádí, báseň „Giacomo Joyce je příběhem učitelova vztahu k mladé židovské žačce, příběh ne nepodobný Kierkegaardovu Deníku svůdce“.

Tři generace, tři životní názory a postoje. Děda, otec, dcera. Děda, bývalý učitel tělocviku, vnímá, že svět není v pořádku. Píše o tom knihu, přitom je zcela v zajetí konspiračních teorií. Otec Vladimír, počítačový expert a velký obdivovatel vědeckého pokroku, se samostatně vypracoval a zastává lukrativní pozici v technologické firmě. Rád si vypočítává, co všechno udělal pro blaho rodiny i lidstva, a vždycky mu vyjde, že na sebe může být právem pyšný. Až do chvíle, kdy zjistí, že z jeho dcery Julie se stala radikální ekologická aktivistka, která nekompromisně bojuje právě proti tomu, v co sám věří. Kousavý román Michala Kašpárka se čte jako katalog mezigeneračních nedorozumění. V ostře načrtnutých situacích a vtipně podaných dialozích se střetávají tří rozličné pohledy na svět.

Nová kniha Ireny Obermannové o stárnutí pozpátku, dávných láskách a o tom, že to vše chce „více punku“. Babička Is Not Dead velmi volně navazuje na Ireninu předchozí knihu Babička, příběh vypráví o tom, jak nestárnout ve světě, který se zblázni. Podle Ireniny alter ego Xénie si život na stará kolena žádá více punku, jak vysvítá i z názvu parafrázujícího slogan Punk is not dead. Xénie doporučuje žít v protisměru. Po svém. Protože jindy než teď už to nestihneme.. Xénie se pustila do samovydávání svých knih, a jejich rozesílání čtenářům kloubí s hlídáním vnoučátek tak dlouho, až je na pokraji sil. A tehdy dostává tajemnou prosbu – kdosi si přeje do knihy napsat věnování Tomu, který mě nepřestal milovat. Který z jejích bývalých to mohl být? A tak se Xénie vydává na podivnou pouť za svými dávnými láskami.

Noční obloha byla pro Radku velkou vášní již od dětství. Snívala o tom, jak jednou svým teleskopem přijde na něco skutečně zásadního, co ovlivní nejen její život. Kdyby tušila, že se její přání zanedlouho vyplní, jistě by se ve svém životě zaměřila na něco docela jiného. Měsíc se vychýlil z oběžné dráhy a jeho bleskurychlé přibližování k Zemi spustí na celém světě boj o holý život. Zpočátku se k záchraně postaví každý po svém. Je to ale v tak naléhavé chvíli to správné řešení? A existuje vůbec možnost se zachránit?

Současná česká poezie.

Osmdesát let po smrti J. S. Machara se čtenářům poprvé dostává do rukou výbor z prakticky kompletní tvorby tohoto výrazného prozaika, básníka a politika. Ve více než sedmi desítkách vydaných publikací se jednomu z nejosobitějších českých autorů přelomu 19. a 20. století podařilo zachytit tragiku i komiku mnoha dramatických dekád: od rozpadu Rakouska-Uherska přes vznik samostatného československého státu až po rozčarování z vývoje první a druhé republiky. Význam J. S. M. jako suverénního mistra literárních portrétů a především jako ohnivého, neúplatného i nesmírně vtipného fejetonisty, komentátora a glosátora s typicky zamračeným pohledem, železnou disciplínou, pečlivě formulovaným kodexem cti a přísnou dikcí, za níž se ovšem skrývá notná dávka humoru a empatie dodnes přesahuje hranice tuzemské publicistiky. OBSAH: J. S. Machar: biografie * I. RUKOVĚŤ pro ty, kdož by se chtěli jednou kriticky a vážně zabývat literární činností autora této rukověti * II. BIČ ZE SLOK * III. ČERNOVID * IV. DĚJINY LIDSTVA * V. JEŠTĚ TŘIKRÁT O SMRTI * VI. SILNÝ HLAS * VII. Michal Bystrov: Macharova Magdalena / Fyzický zážitek v reálném čase

Příběh nového románu Jiřího Kratochvila se odehrává především v první polovině padesátých let v Brně. Hlavní postavou je brněnský architekt, Kamil Modráček, svou orientací blízký funkcionalismu, ale přinucený v první polovině padesátých let stavět social

Novalis napsal: "Každý člověk je malá společnost". Barbara Königová to vzala doslova a svůj dům zabydlela postavami, jež se prolínají s mnoha dalšími osobami a uzavírají tak složitý psychologický oblouk. Nadine, Božena, Dombrowská, Penny, Agáta, Sandra, Cyril, Anatol a Vladimír tvoří model jednoho člověčího seskupení, které nepřímo parafrázuje lidskou různorodost i vzájemné propojení, ať máme na mysli skupinu lidí, rodinu anebo národ. S každou další přečtenou stranou románu se stupňuje fascinace textem, jež v závěru dosahuje zhušťení, jaké pociťujeme nad stránkami děl velkých prozaiků moderní literatury.

První vydání další neznámé historické rodové ságy z pozůstalosti autora. V centru jeho pozornosti se tentokrát ocitli tři muži, zakladatelé zpravodajských agentur - Charles Louis Havas, zakladatel vůbec první tiskové agentury na světě, sídlící v Paříži, Paul Julius von Reuter, zakladatel dodnes existující a nejznámější agentury v Londýně a Bernhard Wolff se svou agenturou WTB v Berlíně. Dobrodružné, vzájemně propletené životní příběhy těchto nyní už dávno slavných mužů se odehrávají v letech 1830-1858 na mnoha místech světa včetně Prahy, uprostřed často bouřlivých historických událostí, a vypovídají nejen o spletitých osudech člověka, o jeho touze po pokroku, o jeho usilování, zklamání i úspěších, ale vyprávějí také úžasný, napínavý příběh zrodu informačního prostředku, jakým je - dnes pro nás zcela samozřejmá - tisková agentura.

Nesmrtelnost nejúplněji z celého dosavadního Kunderova Díla ztělesňuje román jako hravý nápad, který se rozvíjí před čtenářovýma očima, a přitom strhuje do hry autorův skvělý intelekt i silnou obraznost, takže hravá poloha je kontrapunktována osudovými tématy lásky a předstírání, pravdy a lži, složitosti života a smrti.

Soubor pohlednic.

Co by zbylo z fungující civilizace, kdyby ji zachvátila smrtící pandemie? Zkušená spisovatelka Iva Procházková vytvořila ve své nové próze svébytnou antiutopii, zachycující novodobou zkázu lidstva. Sleduje ji očima teenagera, který nechce prožít život v ústraní, nyní ho však měsíce strávené daleko od běsnění neznámého viru zachraňují. Svět se propadl do chaosu, morálka a lidské hodnoty vzaly zasvé, zpustošenou zemí se toulají osamělí trosečníci. Podaří se hrdinovi nalézt v sobě i ve vnějším světě pozitivní síly a naději?

Třicátnice Tereza si píše deník ve Španělsku, její matka Hana v Praze. Dělí je od sebe půlka Evropy a spousta nevyřčených slov. Rozdělily se proto, aby k sobě jednou opět našly cestu? Ani svatba s cizincem a mateřství Tereze sen o novém životě nesplní. Byla by šťastnější, kdyby zůstala doma? Možná stačilo správně vnímat muže, který tvrdil, že ji bude nenávidět stejně tak, jako ji miluje. Roztříštěné vztahy se ale nedají poskládat dohromady jako mozaiky zdobící Barcelonu.

Soubor deseti komorních příběhů se zabývá rozmanitými aspekty mezilidských vztahů, vesměs se smutným až tragickým vyzněním. Hrdinky i hrdinové jsou zobrazeni v mezní životní situaci, ať už je její kulisou nešťastná či neopětovaná láska, setkání se zločinem, rodinná tragédie, rozvod či jen nenaplněná očekávání ve vztahu. Ženy i muži různého věku, názorů i společenského postavení v nich vystupují nejen jako silné vyrovnané bytosti, ale častěji v pozicích slabých, tápajících a zranitelných lidí. Jako celek pak povídky debutující autorky vytvářejí vrstevnatý a barvitý obraz různých vrstev společnosti a jsou citlivou výpovědí o intimních problémech jednotlivců.

Ze rtěnky se místo karmínově červeného válečku vysoukala včela. V zrcadle se zmnožila v roj a roj se usadil v komodě. Za česno slouží mosazné úchytky ve tvaru lvích hlav; včelám se v hřívách lvů dobře přistává. Medové plásty si zbudovaly mezi košilemi a v huňaté zimní fusekli mají matečník. Havlíček se zase v Brixenu mohl ukousat nudou, a proto si předplatil včelařské časopisy. Včely, to už je téma na korespondenci jako prase. A o praseti se tu rovněž dočtete, i o ňufání prasečím rypáčkem. Ústředním tématem knihy je ovšem otázka po smyslu literatury. Čím méně o věci víme, o to vehementněji o ní kafráme a vytváříme odvážné teorie, jaké by skutečnému odborníkovi nepřišly na odborností svázanou mysl. Havlíček a Šanda jsou v uvažování svobodní. Nerozumějí ničemu, dělají do včel.

Fischerové volný verš, oproštěný do nejúspornější podoby a mající vytříbený smysl pro zvukovou stránku, propůjčuje její tragické elegičnosti znak životní autentičnosti, jíž promlouvá každá skutečná poezie.

Syrově upřímná exkurze do světa tvrdých drog Toxický squat od mladé autorky Hany Kavurové naléhavě osloví širokou škálu čtenářů napříč generacemi. Toto působivé dílo se nejen výpovědní silou i autenticitou příběhu dvou sester v područí omamných látek, ale především literární kvalitou může směle řadit po bok již téměř klasických bestsellerů tohoto žánru, jakými jsou třeba tituly Děti ze stanice ZOO či Memento. "Snažím se vrátit do normálního života a chovat se, jakoby nic. Mluvím s lidma a přemýšlím, jak se k nim zase dostat o krok blíž. Ale moc se mi nedaří... Nechápu je. Ignoruju jejich problémy, se kterými se mi svěřujou. A občas si říkám, o čem to vůbec melou. Copak vědí něco o životě?! A potom si vzpomenu, co a jak jsem řešila já. Fety fetem. Fetem fety... Jinak snad vůbec nic. Den co den. Roky... "

Co se stane, když na Zemi přistane mimozemský zabiják a vmísí se mezi lidi? Existuje bájná planeta Nibiru ze sumerských mýtů? Jak vypadá vesmírný Ráj – a co by si tak mimozemšťané mohli myslet o pozemském kouzelníkovi? Odpovědi na tyto i jiné otázky přináší Třetí výprava, nová sbírka autora sci-fi povídek a komiksů, Vlastislava Tomana. Jeho příběhy jsou originální, humorné i napínavé. Setkání s Johnem Carterem a titulní Třetí výprava jsou poctami legendárním autorům dobrodružných sci-fi románů, E. R. Burroughsovi a A. C. Doylovi. Nesnili jste také někdy o tom, co by se stalo, kdyby nějaký Ztracený svět skutečně existoval? Autor za knihu převzal Čestné uznání Ceny Bohumila Polana za rok 2008.

Knížka brněnského prozaika a dramatika, někdejšího literárního redaktora Československého rozhlasu v Brně a spoluzakladatele satirického divadla Večerní Brno, pro něž psal satirické hry i kabaretní pásma. Nejznámější jsou asi jeho zfilmované prózy ze 70. let Svatební cesta do Jiljí a Cesta kolem mé hlavy za 40 dnů.

Román začíná jako pátrání po otci, na kterého hlavnímu hrdinovi v paměti utkvěly jen „relikvie“ připomínající boje druhé světové války v africké poušti, především kinžál, ale také červená limonáda z kolínské sodovkárny, kde otec pracoval. Do pátrání a vzpomínek vstupují nejrůznější postavy, obyčejní příbuzní i svatí, slavní malíři a fotografové, žháři i žoldáci, lékaři trhající mandle i řezníci… Osudy postav a míst mají své vlastní dějové linie, které se v zlomových okamžicích začínají zrcadlit, protínat, vrstvit, míjet či vzdalovat, měnit vážné v nevážné a naopak, čímž vytvářejí propojenou síť, v níž pulzují leitmotivy románu: cirkus, tanec, nemoc, houby, ping-pong, požáry a ohně, sbírka známek…